Jak hluboko může člověk klesnout?

30. listopadu 2015 v 21:18 | Kelpinka |  Články
Takový ten pocit, když si po sedmi letech vzpomenete na svůj blog a zjistíte, že ještě existuje.
Takový ten pocit, když si čtete své 7 let staré články a máte tušení, že vaše vyjadřovací schopnosti byly na lepší úrovni než teď.
Znáte to?
Možná ne.

Čtení mých článků z roku 2008 a 2009, kdy mi bylo 14 a 15, mě svým způsobem celkem zasáhlo.
Nechce se mi věřit, že uběhlo od těch dob už 7 let, protože si přesně pamatuju, jak jsem je psala.
Před pár dny jsem "oslavila" svých 22 let. Paradox je, že teď si připadám mnohem míň vyspělá, než kdysi. Za ta léta se můj život postupně stal naprostým odpadem, byla jsem troska, která si za to ale může sama. Troufnu si tvrdit, že teď už jsem z toho venku, protože jsem asi konečně přišla na to, že celý život je jen o tom, jak si ho uspořádáte v hlavě. Ale já vlastně nevím jestli mě baví být šťastná. Nevím to, protože opravdové čisté štěstí jsem od těch dob nezažila. Prostě ke svému životu potřebuju depkoidní stavy, při kterých zvládnu psát články na blog, jako je třeba tenhle.
Občas přemýšlím, proč jsem se dostala až na samotné dno, kdy to vlastně všechno začalo. Asi vím kdy. Existuje pár lidí, co mě v tu dobu na blogu sledovali a budou si pamatovat mojí posedlost Michaelem Jacksonem. Ač se to zdá naprosto absurdní, moje temné období začalo jeho smrtí. Těšila jsem se na jeho turné This is it a pak, poslední den na základce, se to stalo. 25.6.2009. Na tenhle den nikdy nezapomenu, ne jen díky jeho smrti, ale i díky tomu, že o pár hodin později jsem se opila do bezvědomí na rozlučáku. Do teď mě drtí, jak si před rodičema hraju na velkou abstinentku.
Neměla jsem Michaela ráda takovým tím typicky fanynkovským způsobem. Mě se nejdřív prostě jen líbila jeho hudba a pak mě začalo fascinovat, že na světě může žít tak hodný, nápomocný a nezištný člověk. Nechápala jsem, že někdo s tak dobrým srdcem může existovat. Jenže MJ světu ukazoval až moc pravdy a proto je zcela jasné, že byl odstraněn elitama a systémem. Celý jeho život se snažili ho zničit, až se jim to opravdu povedlo. A tohle mi vzalo moje poslední iluze o světě. Došlo mi, že to není až tak krásné místo, protože všechno je tu zmanipulované. Systém vás přinutí zařadit se, zapadnout, být jedním z mnoha a nevyčnívat. Pokud máte svůj vlastní názor, jste zesměšnění a zamítnuti.

Po základce jsem si vybrala jít na gympl. První ze série mých velkých chyb. Už od začátku jsem to tam absolutně nedávala, nepodařilo se mi najít si tam ani kamarády a to byl první krok, stát se o něco víc samotářská a nedůvěřivá. Pořád jsem ale měla moje skvělé psíky, se kterými jsem chodila na cvičák a na závody. V tu dobu mi to ještě dodávalo sílu. Nicméně po dvou příšerných přetrpěných letech jsem se rozhodla z gymplu odejít. Nemohla jsem dosat horší nápad, než že půjdu na školu přes půlku republiky a na intr. Tím pádem jsem se musela vzdát jednoho z mých největších koníčků - mých psů. Přestala jsem je skoro vídat a to byl další zlomový bod, který mě stáhnul dolů. Na intru jsem ale poznala pár úžasných lidí, na které do teď vzpomínám a nezapomenu na ně, protože to byli jedni z nejlepších lidí, co jsem za svůj dosavadní život poznala. Ale nebyl bych to já, kdybych neměla problém. Na intru jsem to zase vůbec nedávala, nesnášela jsem odloučení od mých psů a proto jsem i z téhle školy odešla. V tu dobu jsem ještě lidem okolo sebe začala říkat o mojí sexuální orientaci a to mi na seběvědomí v těch letech taky moc nepřidalo.
Je ale víc než jasné, že člověk bez maturity je v dnešní době úplné hovno, proto jsem musela jít o5 na jinou střední. A? Ze zoufalství mě nenapadlo nic lepšího, než jít znovu na jiný gympl. Gratuluju Luci, víc blbá jsi už nemohla být. S mojí v tu dobu už těžce introvertní povahou jsem se nedokázala začlenit do již utvořeného třídního kolektivu a začalo další utrpení. Navíc jsem ten typ, co se prostě nedokáže učit, takže je asi jasné, jak to dopadlo. Well done, v tomhle mě prostě málokdo překoná. :D
Rozhodla jsem se, že po těch zkušenostech na normální školu už nepůjdu a začala jsem dálkově studovat ekologii. To se vyplatilo, škola se mi zalíbila, obor mě baví a tento rok se chystám konečně maturovat. Prostě masakr, snad ve dvaceti dvou letech konečně dodělám aspoň střední školu.
Všechny tyto události mě změnily a já se stala čím dál víc uzavřenou a ani se psama jsem po návratu z intru už nedokázala navázat takový vztah, jako jsme měli před tím. Víc se o ně začali starat rodiče a už jsem na tom nic nechtěla měnit.
Nastal ale další extrém. Do školy jsem dojížděla jen občas a jinak jsem pořád byla doma. Hrstka mých kamarádů se mezitím odstěhovala z městečka kde bydlím a já zůstala sama. Jasné, že mi z toho začalo hrabat ještě víc.
V tu dobu jsem začala mít i konflikty v rodině a rozešla jsem se s přítelkyní. Dostala jsem se do stavu, kdy mi bylo už všechno jedno a celé dni byly jen mlha. Žádná realita. Poprvé jsem sáhla po žiletce a pozorovala krev stékající po mé ruce. Dneska mám tolik jizev, že se vyhýbám nošení krátkých rukávů. Ale nepřineslo to úlevu, bylo to ješě horší. Už jsem nevěděla nic, začala jsem do detailu plánovat svou sebevraždu a postupně jsem přestávala jíst. Nevím jestli se to dá nazvat anorexií, ale při mých 172 cm jsem se dopracovala až na necelých 43 kg. To bylo v roce 2013 a do teď jsem se už nedokázala vrátit na svojí váhu. Jsem ráda, když mám 47. Tajně jsem doufala, že si mého trápení někdo všimne, že mi třeba rodina pomůže, ale nic se nedělo. Trpěla jsem už natolik, až nastal zlom a já jsem zčala aspoň trochu něco dělat. Začala jsem se zajímat o duchovní svět a to mi opravdu velmi hodně pomohlo.
Dostala jsem odpovědi na spoustu mých otázek a díky tomu jsem se dostala z toho nejhoršího. Postupně jsem začala chápat, že žiju pro sebe a ne pro nikoho jiného. Nechci se už měnit, příjmám se takovou jaká jsem a pomalu si buduju sebevědomí. Nejsem úplně šťastná, ale jsem klidná a vyrovnaná. Protože vím, že to co přijde mám ve svých rukou a já plány mám.

Kdybych mohla před těmi sedmi lety v době aktivity na tomto blogu nahlédnout do budoucnosti, absolutně bych ničemu nevěřila. Třeba to, že budu schopná skrz na skrz do sebe bodnout jehly. (Píchala jsem si piercingy a to jsem měla dřív z toho fobii. :D) Ale i tohle jsou zkušenosti.
Přesto všechno je pár věcí, za teré jsem opravdu ráda. Jsem ráda, že jsem si dokázala vybudovat vzhled, který jsem u ostatních vždycky obdivovala a že jsem byla schopná se sebou něco dělat.
Jsem ráda, že jsem si pořídila dvě naprosto skvělé kočičí bytosti.
A jsem ráda, že ačkoliv mě psí svět ani zdaleka nebere tak jako dřív, mám po svém boku novou psí kamarádku, které jsou necelé dva měsíce a naší společnou cestu máme celou před sebou.

Vím, že život co přijde po maturitě, bude stát za to, Protože konečně opustím tuhle díru a přestěhuju se tam, kde to znám a mám pro mě blízké lidi.
A co dělám momentálně? Zabývám se mým štěňátkem Ashou, která mi momentálně kouše koleno a nenechá mě dopsat tento článek. Snažím se být dobrou podnájemnicí mým kočkám. Za ty roky mě stále nepustilo šílenství okolo Harryho Pottera, spíš mě to pohltilo ještě milionkrát tolik a to tak, že jsem si dokoupila všechny knížky i v angličtině. Mám tetování relikvií smrti a plánuju další.
Čtu Drarry povídky a nejvíc ty dva shipuju.

Tenhle článek jsem nenapsala proto, aby si ho někdo četl. Je tady pro mě, abych si ho za dalších 7 let mohla přečíst a pousmát se nad tím, co za problémy jsem měla. :) Nikdy jsem tak otevřeně na blog nepsala. Takže trošku premiéra, ale cítím se teď opravdu dobře.
Mějte se krásně :)


Nakonec ještě pár aktuálních fotek.

Já a můj pokus o umění :D

Always ♥

Nová kamarádka jménem Asha. Kříženka labradora, německého ovčáka a stafordšírského teriéra.

Loki, jednoznčně ta nejúžasnější bytost na této planetě.
 

Jedna taková momentka

27. ledna 2009 v 19:59 | Kelpinka Lucka:) |  Moji psi
Dávala jsem Iranovi míček a jak to zjistil Dari, hned se vecpal mezi Irana. Myslel si, že Iran radši odejde, ale opak je pravdou :D Tak se Dari normálně nasral a dost brutálně ho odehnal. Ta fotka je jen začátek :D Dovoluje si na chudáka starého čím dál víc...:)

PS> doufám že nevadí Matroně že se opičím s těmi iniciály na fotce... mě se to líbí :)

Optimisti nade vše!

16. ledna 2009 v 22:51 | Kelpinka Lucka:) |  Články
Jdu ze školy. Cestou domů přemýšlím, myslím a přemýšlím o psech. Jsem zahloubaná do absolutních nesmyslů typu "jaká borderka má nejhezčí barvu" nebo "pojedu na agility dnes, nebo až zítra, a co všechno si s sebou vezmu? Mám si vzít i nějaké plánky tratí?" Vůbec při tom nevnímám nic okolo. Jdu a automaticky se zastavím u přechodu. Nevnímám, že auta která jela zastavila a čekají až se uráčím přejít. Nevnímám ani to, že jedno z nich už troubí a řidič za volantem se rozčiluje. Najednou mi svitne, že už bych možná mohla přejít. Všechna auta čekají a čumí na mě. Radši jsem rychle přeběhla a na řidiče se vůbec nedívala. Všechno jsem si tak nějak polopatě uvědomovala, ale když se zaberu do psího přemýšlení, nejsem schopná normálního života. Asi to už hraničí se šílenstvím. Kamarádka která mě z povzdálí sledovala, se mi potom patřičně a s chutí vysmála. Vím, že asi nejsem normální.

Ale zpět k nadpisu. Dnes jsem pro změnu přemýšlela doma. Tento týden se semnou vlekla špatná nálada. V mysli se mi vybavovalo, že nemám žádný cvičák kde je trenér a parta lidí. Že to nikdy nikam nedotáhnu. Takhle to na mě padlo a bezmyslně jsem se plácala v představách "coby kdyby" kdybych bydlela někde jinde... kdyby tu byl lepší cvičák...
Ale potom mě zas cosi osvítilo a pohltila mě nová dávka optimismu. Nemá cenu se vztekat nad něčím co stejně nemůžu mít. Musím to prostě brát takový jaký to je. Prostě pořád si budu běhat agility jen tak sama, s Iranem a Darim pro radost. Psy to baví, a to je hlavní! Někdy se určitě vydáme na nějaký závody, počítám někdy zjara. Vždyť přece není nic ztraceno!
Ale... jak se znám, budou časy kdy mě to zase jednou stejně přemůže a budu si říkat, proč nemám větší štěstí. Ale je o mnoho lepší být optimista. Život je potom o mnoho lehčí, veselejší a zábavnější


 


A zase ta škola

5. ledna 2009 v 20:43 | Kelpinka Lucka:) |  Články
• Škola je zas v plném proudu a blíží se pololetí. Učitelé nás zasypali hromadou příšerných prací a písemek. Já teď skoro celý den sedím nad učebnicemi, protože opravuju co se dá. Musím si do pololetí bezpodmínečně vylepšit známky. Detail je, že ještě ani pořádně nevím kam si dát přihlášku na střední školu...
Těším se, až tohle hrozné období budu mít za sebou.
Takže teď se na blogu nebudu ukazovat tak často, protože většinu dne jsem buď ve škole, u učení nebo se psama. Na počítač už moc času nezbývá.


• Na cvičáku jsme měli novoroční klání. Jestli si o tom chcete přečíst tak na našem webu www.smart-web.cz/pejsanci jsem o tom už psala :)
Fotky z této akce jsou zde.

• Strašně se těším na jaro. Už mi leze krkem to nabalování, potom si vždycky připadám jako sněhulák A taky na jaře se nejlíp fotí. V zimě je všechno takové pusté a jednobarevné. A taky se líp chodí na procházky....


Nový rok

2. ledna 2009 v 19:48 | Kelpinka Lucka:) |  Články
• Tak tu zase máme nový rok. Letos mi to všechno ani tak nedochází. Byla u nás kámoška, spolu jsme odpočítávali poslední vteřiny, prostě sranda :) Psi se naštěstí nebáli, tak to probíhalo v pohodě.

• Chtěla jsem přidat video jak Iran dělá povel "styď se" ale nejde mi to dát do PC, takže nic nebude :(

• A někdy mám docela chuť tady s tím seknout. K čemu vlastně píšu tenhle článek?? Je to úplně zbytečný. Už mě to nebaví.


Něco jsem kreslila...

27. prosince 2008 v 16:57 | Kelpinka Lucka:) |  Obrázky
Neumím kreslit. Všechny moje výtvory vypadají hrozně dětinsky. Ať se snažím jak se snažím, nikdy z toho nic doopravdy pěkného nevznikne.

Je to kreslený tabletem v počítači a vybarvené v photoshopu.

Tohle ↓ je pes neidentifikovatelné rasy :D Docela se mi to i líbí, ale nevypadá to doopravdově...

Plná velikost zde!


Toto ↓ měl být buď vlk nebo husky. Ale je to už starý obrázek, to jsem ještě měla jinou techniku malování :D

Plná velikost zde.


↓ Tohle jsem namalovala docela nedavno. Pokoušela jsem se nakreslit dobrmana, ale je to moc tlustý, vypadá to spíš na rotvajlera nebo beaucerona...:D A má to divnou tlamu.¨

Plná velikost zde.


Všechno je to malované bez předloh. Občas, když mám náladu tak maluju docela ráda. Teď mám v plánu nakreslit všechny moje oblíbená plemena psů na jeden papír, potom nějaké koně.

Snad jediný obrázek který se mi kdy opravdu povedl, je mainská mývalí kočka kterou jsem kreslila tužkou. Ale je to kreslený na takovej velkej papír takže to nejde oskenovat. Ale pokusím se to třeba vyfotit :-)

A je po Vánocích

25. prosince 2008 v 16:33 | Kelpinka Lucka:) |  Články
Musím říct, že tyhle Vánoce byly fakt super. I když jsem do poslední chvíle ani nevnímala, že nějaké Vánoce jsou :-D Všem se mé dárky líbily (snad) tak jsem byla ráda. Největší radost měli Iran s Darim když dostali pískací míčky. Celý večer oba dva chodili a dělali rámus :D Pro mě tyto Vánoce byly fakt úžasné, parádní! Dostala jsem novou kytaru, jupííí :D Měli jsme takovou starou po babičce, na kterou se už skoro nedalo hrát. Další dárek z kterého mám velkou radost je teleobjektiv pro náš foťák. Ještě jsem ho ale nestihla pořádně vyzkoušet, budu muset jít někam ven :)
Ale ten největší a nejkrásnější dárek..... - rodiče mi dovolili mít potkana! Fakt tohle bych do nich neřekla. Obzvlášť ne do mamky která se jich štítí :( Ale byla jsem fakt překvapená. Dostala jsem takovou obálku, v tom byla knížka o potkanech a připsáno, že teda potkana mít můžu. Jsem fakt moc šťastná :)
S výběrem nebudu nijak spěchat, počkám si až po novém roce :) Ale určitě vím že to budou holky. :) Budu muset hlídat Dariho, aby mi je nezakousl :-/

Opravdu to byly moc hezké Vánoce. Postupně ještě dodám nějaké fotky pesanů s hračkami :)


| Vánoční videofotky |

22. prosince 2008 v 20:43 | Kelpinka Lucka:) |  Moji psi
Znáte ten pocit, kdy vám najednou v hlavě problikne nápad na bezva video a hned se chcete dát do jeho natáčení? Přesně tak tomu bylo dnes u mě . Samozřejmě se mi to jako obvykle nepovedlo Šla jsem ven s doprovodem kamery (a psů samozřejmě) celá natěšená, jak to všechno natočím. Pršelo, ale nedala jsem se odradit. Tak položím kameru na vyhlídnuté místo odkud je dobře vidět na celý plac, a pustím se do realizace mých plánů Bohužel jsem před tím nezkontrlovala stav baterky, takže mi hned po zapnutí vypadla. Ale já jsem si toho nevšimla a dobrou půlhodinu jsem se psy vesele blbla před kamerou. Potom dojdu spátky a koukám, nic se nenatočilo. No nenasralo by vás to? Tak jsem zas šla domů a aspoň fotila fotky. Musím říct že některé jsou opravdu povedené. Dari mi "pomáhal" se zabalováním dárků. Slovem pomáhal myslím to, že v nestřeženém okamžiku roztrhal balicí papír. Ale to by jinak ani nebyl Dari :)

Video se mi docela líbí. Strašně mi blbne Movie Maker, tak je zázrak že jsem ho vůbec dodělala.


Před Vánoci

20. prosince 2008 v 21:17 | Kelpinka Lucka:) |  Informace
Nevěděla jsem kam tenhle článek zařadit, zase budu psát nesouvisle, ale to už ke mě asi patří :)

  • Vánoce jsou už za dveřmi. Strašně se těším. Prázdniny, celodenní výlety, dárky... no prostě pohoda. Nejvíc dárků pod stromečkem ode mě najdou psi. Nakupuje se mi pro ně nejlíp, protože jsou vděční za všechno a nejsou vybíraví. A taky nejlíp vím čím jim udělám radost. Mám dva pískací míčky, jeden obří pro Irana a jeden menší pro Dariho, potom nové postroje na obrany, a v neposlední řadě spoustu psích dobrot, které ocení zvlášť Iran se svým stále hladovým žaludkem.
  • Dneska jsem na procházku vzala foťák. Byla mi strašná zima, tak jsem fotila jen takové blbosti a nakonec mi ještě došla baterka. Ale nějaké fotky jsou :)
Všechny je najdete na rajčeti!

Další pes? Teď ne!

15. prosince 2008 v 18:15 | Kelpinka Lucka:) |  Názory
Zase jsem jednou přemýšlela a dospěla jsem k názoru, že v dohledné době žádného dalšího psa nechci. A to z více důvodů. Už bych neměla na něj tolik času. Podle mě čím víc psů, tím míň se jim může člověk věnovat a už si s nimi nevytvoří takový pěkný vztah jako třeba s jedním psem. Už to není takové "osobní". A potom taky nevím co dalšího bych chtěla. Vždyť mám doma přece mojí vysněnou borderku, která předčila všechny moje očekávání. Dari je strašně snaživý, hyper, vtipný, originální... nevím jak ho popsat, ale je to pro mě ten nejlepší pes na světě. A Iran je zase strašný mazel, v poslední době se taky hodně snaží, sice mu něco trvá dýl než Darimu, ale to není důležité. Je to mistr v ksichtění a vydávání různých zvuků Prostě ti dva nejlepší psi jaké jsem kdy mohla mít. A to je mi pořád asi málo, když se mi v hlavě objevuje myšlenka na dalšího psa. Ale to už by prostě nebylo ono. Už i dva psi je podle mě docela dost. Dřív dokud jsem neměla Dariho, byl pro mě Iran středem vesmíru. Neměla jsem ho s kým srovnávat. Ale od té doby co Dariho mám, už nevěnuju pozornost jen Iranovi. Taky ho dost často srovnávám s Darim a to je podle mě chyba. Každý pes je prostě jiný. A Taky se snažím občas chodit na procházku s každým psem zvlášť. Je to prostě úplně jiný než když semnou jdou oba dva psi. Můžu se věnovat jen tomu jednomu. Podle mě čím víc má někdo psů, tím horší vztah s nimi má. Je to můj názor.
Ale neříkám, že třetího psa už nechci. To ano, ale až časem. Až dodělám střední školu. Potom bude Darimu 6 let a Iranovi 12. Potom teprve začnu o dalším psovi uvažovat.


Další články