Jak hluboko může člověk klesnout?

30. listopadu 2015 v 21:18 | Kelpinka |  Články
Takový ten pocit, když si po sedmi letech vzpomenete na svůj blog a zjistíte, že ještě existuje.
Takový ten pocit, když si čtete své 7 let staré články a máte tušení, že vaše vyjadřovací schopnosti byly na lepší úrovni než teď.
Znáte to?
Možná ne.

Čtení mých článků z roku 2008 a 2009, kdy mi bylo 14 a 15, mě svým způsobem celkem zasáhlo.
Nechce se mi věřit, že uběhlo od těch dob už 7 let, protože si přesně pamatuju, jak jsem je psala.
Před pár dny jsem "oslavila" svých 22 let. Paradox je, že teď si připadám mnohem míň vyspělá, než kdysi. Za ta léta se můj život postupně stal naprostým odpadem, byla jsem troska, která si za to ale může sama. Troufnu si tvrdit, že teď už jsem z toho venku, protože jsem asi konečně přišla na to, že celý život je jen o tom, jak si ho uspořádáte v hlavě. Ale já vlastně nevím jestli mě baví být šťastná. Nevím to, protože opravdové čisté štěstí jsem od těch dob nezažila. Prostě ke svému životu potřebuju depkoidní stavy, při kterých zvládnu psát články na blog, jako je třeba tenhle.
Občas přemýšlím, proč jsem se dostala až na samotné dno, kdy to vlastně všechno začalo. Asi vím kdy. Existuje pár lidí, co mě v tu dobu na blogu sledovali a budou si pamatovat mojí posedlost Michaelem Jacksonem. Ač se to zdá naprosto absurdní, moje temné období začalo jeho smrtí. Těšila jsem se na jeho turné This is it a pak, poslední den na základce, se to stalo. 25.6.2009. Na tenhle den nikdy nezapomenu, ne jen díky jeho smrti, ale i díky tomu, že o pár hodin později jsem se opila do bezvědomí na rozlučáku. Do teď mě drtí, jak si před rodičema hraju na velkou abstinentku.
Neměla jsem Michaela ráda takovým tím typicky fanynkovským způsobem. Mě se nejdřív prostě jen líbila jeho hudba a pak mě začalo fascinovat, že na světě může žít tak hodný, nápomocný a nezištný člověk. Nechápala jsem, že někdo s tak dobrým srdcem může existovat. Jenže MJ světu ukazoval až moc pravdy a proto je zcela jasné, že byl odstraněn elitama a systémem. Celý jeho život se snažili ho zničit, až se jim to opravdu povedlo. A tohle mi vzalo moje poslední iluze o světě. Došlo mi, že to není až tak krásné místo, protože všechno je tu zmanipulované. Systém vás přinutí zařadit se, zapadnout, být jedním z mnoha a nevyčnívat. Pokud máte svůj vlastní názor, jste zesměšnění a zamítnuti.

Po základce jsem si vybrala jít na gympl. První ze série mých velkých chyb. Už od začátku jsem to tam absolutně nedávala, nepodařilo se mi najít si tam ani kamarády a to byl první krok, stát se o něco víc samotářská a nedůvěřivá. Pořád jsem ale měla moje skvělé psíky, se kterými jsem chodila na cvičák a na závody. V tu dobu mi to ještě dodávalo sílu. Nicméně po dvou příšerných přetrpěných letech jsem se rozhodla z gymplu odejít. Nemohla jsem dosat horší nápad, než že půjdu na školu přes půlku republiky a na intr. Tím pádem jsem se musela vzdát jednoho z mých největších koníčků - mých psů. Přestala jsem je skoro vídat a to byl další zlomový bod, který mě stáhnul dolů. Na intru jsem ale poznala pár úžasných lidí, na které do teď vzpomínám a nezapomenu na ně, protože to byli jedni z nejlepších lidí, co jsem za svůj dosavadní život poznala. Ale nebyl bych to já, kdybych neměla problém. Na intru jsem to zase vůbec nedávala, nesnášela jsem odloučení od mých psů a proto jsem i z téhle školy odešla. V tu dobu jsem ještě lidem okolo sebe začala říkat o mojí sexuální orientaci a to mi na seběvědomí v těch letech taky moc nepřidalo.
Je ale víc než jasné, že člověk bez maturity je v dnešní době úplné hovno, proto jsem musela jít o5 na jinou střední. A? Ze zoufalství mě nenapadlo nic lepšího, než jít znovu na jiný gympl. Gratuluju Luci, víc blbá jsi už nemohla být. S mojí v tu dobu už těžce introvertní povahou jsem se nedokázala začlenit do již utvořeného třídního kolektivu a začalo další utrpení. Navíc jsem ten typ, co se prostě nedokáže učit, takže je asi jasné, jak to dopadlo. Well done, v tomhle mě prostě málokdo překoná. :D
Rozhodla jsem se, že po těch zkušenostech na normální školu už nepůjdu a začala jsem dálkově studovat ekologii. To se vyplatilo, škola se mi zalíbila, obor mě baví a tento rok se chystám konečně maturovat. Prostě masakr, snad ve dvaceti dvou letech konečně dodělám aspoň střední školu.
Všechny tyto události mě změnily a já se stala čím dál víc uzavřenou a ani se psama jsem po návratu z intru už nedokázala navázat takový vztah, jako jsme měli před tím. Víc se o ně začali starat rodiče a už jsem na tom nic nechtěla měnit.
Nastal ale další extrém. Do školy jsem dojížděla jen občas a jinak jsem pořád byla doma. Hrstka mých kamarádů se mezitím odstěhovala z městečka kde bydlím a já zůstala sama. Jasné, že mi z toho začalo hrabat ještě víc.
V tu dobu jsem začala mít i konflikty v rodině a rozešla jsem se s přítelkyní. Dostala jsem se do stavu, kdy mi bylo už všechno jedno a celé dni byly jen mlha. Žádná realita. Poprvé jsem sáhla po žiletce a pozorovala krev stékající po mé ruce. Dneska mám tolik jizev, že se vyhýbám nošení krátkých rukávů. Ale nepřineslo to úlevu, bylo to ješě horší. Už jsem nevěděla nic, začala jsem do detailu plánovat svou sebevraždu a postupně jsem přestávala jíst. Nevím jestli se to dá nazvat anorexií, ale při mých 172 cm jsem se dopracovala až na necelých 43 kg. To bylo v roce 2013 a do teď jsem se už nedokázala vrátit na svojí váhu. Jsem ráda, když mám 47. Tajně jsem doufala, že si mého trápení někdo všimne, že mi třeba rodina pomůže, ale nic se nedělo. Trpěla jsem už natolik, až nastal zlom a já jsem zčala aspoň trochu něco dělat. Začala jsem se zajímat o duchovní svět a to mi opravdu velmi hodně pomohlo.
Dostala jsem odpovědi na spoustu mých otázek a díky tomu jsem se dostala z toho nejhoršího. Postupně jsem začala chápat, že žiju pro sebe a ne pro nikoho jiného. Nechci se už měnit, příjmám se takovou jaká jsem a pomalu si buduju sebevědomí. Nejsem úplně šťastná, ale jsem klidná a vyrovnaná. Protože vím, že to co přijde mám ve svých rukou a já plány mám.

Kdybych mohla před těmi sedmi lety v době aktivity na tomto blogu nahlédnout do budoucnosti, absolutně bych ničemu nevěřila. Třeba to, že budu schopná skrz na skrz do sebe bodnout jehly. (Píchala jsem si piercingy a to jsem měla dřív z toho fobii. :D) Ale i tohle jsou zkušenosti.
Přesto všechno je pár věcí, za teré jsem opravdu ráda. Jsem ráda, že jsem si dokázala vybudovat vzhled, který jsem u ostatních vždycky obdivovala a že jsem byla schopná se sebou něco dělat.
Jsem ráda, že jsem si pořídila dvě naprosto skvělé kočičí bytosti.
A jsem ráda, že ačkoliv mě psí svět ani zdaleka nebere tak jako dřív, mám po svém boku novou psí kamarádku, které jsou necelé dva měsíce a naší společnou cestu máme celou před sebou.

Vím, že život co přijde po maturitě, bude stát za to, Protože konečně opustím tuhle díru a přestěhuju se tam, kde to znám a mám pro mě blízké lidi.
A co dělám momentálně? Zabývám se mým štěňátkem Ashou, která mi momentálně kouše koleno a nenechá mě dopsat tento článek. Snažím se být dobrou podnájemnicí mým kočkám. Za ty roky mě stále nepustilo šílenství okolo Harryho Pottera, spíš mě to pohltilo ještě milionkrát tolik a to tak, že jsem si dokoupila všechny knížky i v angličtině. Mám tetování relikvií smrti a plánuju další.
Čtu Drarry povídky a nejvíc ty dva shipuju.

Tenhle článek jsem nenapsala proto, aby si ho někdo četl. Je tady pro mě, abych si ho za dalších 7 let mohla přečíst a pousmát se nad tím, co za problémy jsem měla. :) Nikdy jsem tak otevřeně na blog nepsala. Takže trošku premiéra, ale cítím se teď opravdu dobře.
Mějte se krásně :)


Nakonec ještě pár aktuálních fotek.

Já a můj pokus o umění :D

Always ♥

Nová kamarádka jménem Asha. Kříženka labradora, německého ovčáka a stafordšírského teriéra.

Loki, jednoznčně ta nejúžasnější bytost na této planetě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama